Horory, které děsí i po dvou stoletích: od Frankensteina po Osvícení

Je třicet ve stínu, a vám přesto leze mráz po zádech. Klimatizace za to nemůže. To jen Jack Torrance v liduprázdném hotelu Overlook právě zvedl roque pálku – a vy jste zapomněli dýchat. Strach je zvláštní letní společník. A přece po něm o prázdninách sahají tisíce čtenářů znovu a znovu.

Proč se vlastně rádi bojíme?

Protože horor je strach na zkoušku. Dobrá kniha vás provede nejtemnějším sklepem, zatímco sedíte v bezpečí na zahradě s ledovým čajem. Tělo si odbude poplach, hlava celou dobu ví, že se nic neděje – a přesně v té mezeře vzniká zvláštní rozkoš, kvůli které se klasické horory čtou desítky, u některých už stovky let.

Kde se literární hrůza narodila?

V létě, které se létu vůbec nepodobalo. Po výbuchu sopky Tambora zůstala Evropa roku 1816 pod šedou oblohou a společnost okolo lorda Byrona si v deštivé vile u Ženevského jezera krátila večery soutěží o nejlepší strašidelný příběh. Nejdál v ní došla ani ne dvacetiletá Mary Shelleyová – s nápadem, z něhož o dva roky později vyrostl Frankenstein. Vědec, který stvoří život a s hrůzou od něj uteče. Dvě stě let stará otázka, kdo je tu vlastně monstrum, přitom zní dnes možná naléhavěji než kdy dřív.

O osmdesát let později poskládal Bram Stoker z deníků, dopisů a novinových zpráv román Dracula. Mladý právník přijíždí na transylvánský hrad, dveře se zamykají, hostitel ve dne mizí – a čtenář skládá krvavou pravdu dřív než hrdinové. Právě proto ta kniha z roku 1897 pořád funguje: nevíte víc než oni, jen se bojíte spolu s nimi.

Co děsí víc: kosmické prázdno, nebo ďábel v dětském pokoji?

Howard P. Lovecraft vsadil na první možnost. V povídce Volání Cthulhu z roku 1928 prochází mladý antropolog pozůstalost svého prastrýce a z útržků skládá obraz obludnosti dřímající na dně Pacifiku. Žádný skřípot schodů – jen závrať z toho, jak nepatrní jsme ve vesmíru, kterému na nás nezáleží.

William Peter Blatty zvolil cestu opačnou: zlo posadil do dětského pokoje na washingtonském předměstí. Exorcista, inspirovaný skutečným případem exorcismu z roku 1949, se od vydání v roce 1971 stal literárním fenoménem – jen ve Spojených státech se ho prodalo přes třináct milionů výtisků a dva roky nato vznikl slavný film. Na rozdíl od Cthulhu tu hrůza nemá chapadla. Má tvář dvanáctileté holčičky.

Proč je Osvícení pořád králem hororu?

Protože všechno výše zmíněné spojuje. Stephen King strávil v roce 1974 noc v téměř vylidněném horském hotelu Stanley v Coloradu – a odjížděl s příběhem, který roku 1977 vyšel jako Osvícení. Zkrachovalý učitel Jack Torrance bere místo zimního správce hotelu Overlook, aby zachránil rodinu i sám sebe. Jenže prázdné chodby poslouchají a jeho „osvícený“ syn Danny vidí věci, které tam přes léto nebyly. Žádné monstrum zvenčí: jen dům, který si člověka pomalu přetáhne na svou stranu. Jak se z vyhazovaného rukopisu stal král hrůzy, jsme popsali v portrétu Stephena Kinga.

Kterou klasiku hrůzy si vybrat první?

• Frankenstein (1818) – pro ty, kdo chtějí u hororu i přemýšlet: kdo je monstrum a kdo jeho stvořitel?
• Dracula (1897) – gotická atmosféra, upíří klasika všech klasik, v audiu v revidovaném překladu Tomáše Korbaře.
• Volání Cthulhu (1928) – krátké, hutné, ideální první setkání s kosmickým děsem.
• Exorcista (1971) – nejtemnější z pětice; hrůza, která se odehrává doma.
• Osvícení (1977) – psychologický horor, v němž je nejstrašidelnější lidská mysl.

Kulisy se za dvě století vystřídaly – laboratoř, hrad, hotel – ale strach zůstal stejný a pořád stejně slastný. Začněte u krále: Osvícení Stephena Kinga vás nepustí, dokud Overlook nezavře za poslední kapitolou. A jestli si chcete mrazení dopřát do sluchátek k vodě i na cesty, vybírejte dál mezi audioknihami – tipy na letní poslech jsme sepsali už dřív.